Příběh sto osmnáctý - Klášterní tajemství
Už asi tři týdny neděláme na panelech nic jiného, než že protáčíme album "Septical Anaesthesia" od pražských KRYPTOR. Dva roky stará deska k nám na dorazila se značným zpožděním. Přitáhl ji Sabath, který jezdil do slavného klubu Barča. Vezmu Janu a Kačenku kolem pasu, roztočíme vrtuli z vlasů a křičím jim do obličeje spolu se zpěvákem Pípou:
"V klášteře jsou jeptišky celej život bez muže kdoví co tropjej když ulehnou večer na lože
jsou tyhle holky tak cudný jak předstíraj
proč tedy každý ráno nevyspalý jsou?
Navenek zachovat ctnost se jim dobře daří
zatím však často bejvá vlhko na oltáři
cožpak ty služky boží rozkoš nepoznaj
cožpak jeptišky celej život nemrdaj?
Nikdy nikdo nespatří
tak erotický scény
řádový sestry
bejvaj řádně nadržený
rouškou tmy je zahalený
klášterní tajemství.
Na život bez ocasu jeptiška prej si zvyká
tak co to za tmy z komor tak hlasitě vzdychá
co se to odehrává za klášterní zdí
když každá jeptiška v noci údajně jen spí.
Okurka nebo svíčka nebo kolo bez sedla
není nic co by si žádná ráda nezavedla
v noci kdy mnoho lidí z vlhkejch snů se těší
v klášteře pod rouškou tmy se dějou hrozný věci."
Pro nás již teď hymna, která na nějakou dobu nahradí ty od Debustrolu. Pořád dokola se hádáme, jestli je lepší tenhle song nebo Rychlost vítězí. Nedohodneme se nikdy. "Ty vole musíme je vidět naživo": notujeme si s Prcalíkem i Kytkou. A jelikož holky jdou v našich stopách, sledují, co posloucháme a protože mají všechny texty už doslova zaryté navěky v hlavě, tak souhlasí se vším, co řekneme. Někdo vytáhne víno, tuším že červené a na něm nápis Klášterní tajemství. Obojí se nám spojí dohromady a vzhledem k tomu, že jsem nikdy víno pít neuměl, zvracím za chvilku do mlází.
"Ne Smrťáčku, to není krev": směje se mým rudým zvratkům Kačenka a zároveň klukům nadává, že mě zase opili. Tak se mi začnou smát úplně všichni a já mám co dělat, abych vypadal za tvrďáka. Jdu radši domů, usínám v posteli se psem. Zdá se mi o starém klášteře a jeptiškách. Jasně, všichni jsme ten pornofilm viděli.
Ráno i odpoledne druhý den strávím s křečemi v břiše okopáváním zahrady. Nepomáhají mé nadávky, ani neustálé řvaní "Černý muž pod bičem otrokáře žil". Musí se to udělat, počasí a příroda nepočkají. Nečekají na mě ani mí kamarádi. Už jsou dávno v Černé vdově a když přijdu s namoženými zády sedláka, mají už všechno domluvené a pěkně upito. Od kluků z Debustrolu se doslechli, že budou hrát spolu s Kryptor Na Barče v Praze. Jede se, je to povinnost!
Byli jsme vlastně parta z malého města, těm pražským zasloužilým metalákům jsme se nemohli rovnat. Proto jsme strávili týden opravou nášivek, nažehlováním nových nápisů na trika, korekcí žebradel (Jana měla od šití úplně rozedřené ruce do krve). Všechno se shánělo přes kamarády, půjčovalo se, často nevrátilo (třeba Karlosovi jsme nikdo nechtěl dát už ani žádnou kazetu ke kopii, protože nevracel a ještě zapomínal, debil).
Po večerech celý týden na panelech hořely ohně a hrál Kryptor. Agresivní, ostrý a nekompromisní thrash. Sabath přitáhl i album "Time for Crime" a Radoučí se na plný pecky rozléhaly další kovové záseky jako Maniak, Hooligans, Zvěrstva, Halicunace a další. Pořád jsme si s Prcalíkem nadávali, jak to, že o téhle kapele víme tak málo. Museli jsme seřvat Kytku i Sabatha, jak je možný, že jsme o nich nevěděli? Vždyť Železnou neděli, můj oblíbený Moriorr, Abax, kočky Lochness, Terminator a spoustu dalších jsme znali. Kde se stala chyba?
Možná jsme víc chlastali než poslouchali, ale spíš to bylo naší lokalitou. Boleslav je sice blízko Prahy, ale my jezdili spíš na sever. Taky nebyly peníze a když se měl člověk rozhodnout mezi tím, jestli vezme svoji holku do hospody (za mě tedy platila hodně Kačenka - možná proto mám tak velkou sbírku hudby:)) nebo si koupí originál CD, vyhrála kopie kazety a pěkný večer plný piv. Všechny tipy na nové kapely přicházely tak nějak samospádem, nevyhledávali jsme, pokud se jedná o české skupiny, úplně vše.
"Proč jste kurva zase koupili samý víno?": vztekal jsem se na nádraží v Mladé Boleslavi. Odběhnu do nádražky a přemluvím paní výčepní kozatou na nějaký lahváče na cestu. Má nás ráda, tak dostanu jednu síťovku (někdy mi ji vrátíš, řekne mi ještě naivně) a v ní Klášter desítku. V kupé si pomlaskávám a nikomu nedám napít. Vysloužím si spoustu nadávek. Taky mi sednou na hrudník, chytnou za ruce a nalijí mi Klášterní tajemství do krku. Prskám, ale musím se smát, protože je to všechno v dobrém, v legraci.
Na hlaváku stojí před vchodem taková hrozně hezká černovlasá holka v tričku Megadeth. Ihned se kolem ní točím, natřásám a říkám jí, že je opravdu hodná, že na mě čeká. Byla ostrá jako břitva, ale taky měla dvě kamarádky, přímo z Moravy, které přijely do Prahy na návštěvu. Hned dá slovo slovo, tedy až když přijde Kačenka a uvede mě do příslušných mezí. Jdeme spolu všichni do hospody a vypadáme, že se známe odjakživa. Tématem je jako vždy muzika, muzika a vtipy na krajové rozdíly.
Musíme nejdřív do Strašnic. Jako správní vidláci máme kecy v metru, Kytka četl něco v časopise 100 plus jedna o osahávání v tom tokijském, tak to chce provozovat i v Matičce stověžatý. Musí dostat pohlavek. Vypadáme asi jako výlet zvláštní školy, ale celou dobu se hrozně nasmějeme. Pražská metalistka se nakonec projeví jako hrozně hodná holka, asi jsem ji jen svým zjevem a projevem zpočátku vyděsil (ale taky seznámil). Děvčata z Moravy jsou trošku plachá, ale to se poddá, alkohol je mistr komunikace.
Jdeme do nějakýho šílenýho pajzlu (U Slámů? myslím, ale fakt nevím...). Vím, že jsem tak na plech, že mě musí podpírat. Před Barčou postávají pražské metalové legendy. "Ty vole to je ten a ten, hraje v Arakainu, no to mě poser, nehrál tenhle v Torrech?": musíme působit jako parta vesničanů na výletě do Národního divadla. Jen jsme nebyli v Bílé labuti. A umíme pařit. Jsme samozřejmě v pohodě, ale výlet do tohohle metalovýho svatostánku je přeci jen událost. Hned si nás všimne jedna partička. Nojo, máme s sebou ve velkém nepoměru počet holek na kluky.
"Hele řezivo ze vsi": ozve se za mnou a nejdřív nevím o co jde. Káča se prostě líbila každýmu. Ale byla moje. Tak jsem maníka uzemnil nějakým silným slovem a když pořád dorážel, tak i drobným šťouchancem pěstí do obličeje. Pražáci si mezi sebou vyměňují kazety, CD, nášivky. My s sebou nemáme nic a jak si všímáme, tak ani nepatříme k žádnému pražskému fotbalovému klubu. Ze začátku je to trošinku problém, ale když místní konečně poznají, že nejsme žádný rychlokvašky, ale pravý nefalšovaný thrahers, tak nás vezmou v klidu mezi sebe.
Všechno tohle se odehrává před kulturákem, kde se houfují různé skupinky, dlouze pokuřují a vedou nekonečný řeči o metalu. Připadáme si tak trošku jako v ráji. Tady by se to pařilo, tady by se chodilo na muziku. Konečně nás pustí dovnitř. My se tam nahrneme, protože jsme zvyklí, jako zvěř. Pražáci jdou rozvážně.
První hraje heavy metalová Železná neděle. Pro mě něco, co zrovna neposlouchám. Mají ale velkej úspěch. Stejně jako Debustrol, u kterýho dostanu při pařbě takovou ránu do žeber, že mi to vyrazí dech. Snažím se to někomu říct, ale všichni na mě samozřejmě serou. Chvíli si myslím, že budu nekrologem v ranních novinách, ale nakonec mě Jana nahodí. Skočím rovnou do davu a poslední skladby odeřveme všichni spolu s kapelou.
Konečně Kryptor. Za mikrofonem Pípa. Mám doma demo LEPROCIDE a je nejen pro mě takovým pěveckým hrdinou. Sprostý, drsný, thrashový frontman jak má být. Jdeme do toho po hlavě. My i kapela. Nastává masakr, totální šílenství. Překvapí mě, jakým způsobem Pražáci paří. Vůbec neskáčou z pódia. Nevím, jestli to bylo jen nějaké momentální nařízení, ale my na to nebyli zvyklí. My bývali kolikrát častěji mezi muzikanty, než dole pod pódiem. Přesto se koncert neskutečně vydařil. Jsme všichni v dokonalé euforii. Metal, ten pravý, upřímný a nepředstíraný, zažívá své nejlepší roky.
Chvíli stojíme ještě před pódiem, ale všichni se už trousí pryč. Zvláštní, my jsme zvyklí ještě pochlastat. Vydáme se k výčepu, koupíme lahev rumu, která stojí nějak moc a vydáme se do ulic dobýt Prahu. Jdu středem, Káču po jedný straně, Janu po druhé. Vedle nich Prcalík a Kytka se svými věrnými panenkami. Mám chuť všechno rozbít, ani nevím proč. Asi jsem moc opilej. "Nebuď jak zvíře, hergot nebuď zase jak zvíře": křičí na mě Kačenka a hrozně se tomu směje.
Jsme u Betlémské kaple a protože se musím za každou cenu předvádět, tak jdu a pochčiju zeď a kříž, který tam je. Řvu, že jsem Antichrist a že to neodvolám jako Mistr Jan. Na kočky z Moravy je to možná trošku moc, ale zároveň u nich hrozně stoupnu v ceně - chichotají se, dělají na mě oči. Prcalík pobíhá okolo a řve, že jsem znesvětil svaté místo. Pak se kluci přidávají a jsme jak nesvatá trojice, předhánějící se stylem školáků, kdo čůrá výš. Je to pro nás hrozně metal!
Pražská metalistka nám konečně prozradí své jméno, asi na ní moje močící akce zapůsobí. Říká si Blackie a moc se mi líbí. Tak ji naleju do krku trošku rumu a ona nás pozve spát k ní domů. Jenom prý musíme jít na opačnou stranu. Na to se napijeme a pak různě pobíháme ulicemi, řveme, děláme bordel, Prcalík dvakrát předvede svoje úžasné číslo, které spočívá ve skoku do popelnice. Kytka dělá parakotouly na asfaltu a vůbec jsme taková veselá společnost.
Jdeme ulicí Brigádníků a já hrozně nahlas křičím, že už nikdy v životě nechci chodit na brigády! Někdo vykoukne, nadává mi do ožralejch magorů. Nemůžeme u Blackie v džínách najít klíče od bytu. Je tedy fakt, že si je asi neschovává v kalhotkách, kde je hledám, ale Káča je opilá jako řešeto, tak mě nehlídá. Nakonec se dobré dílo podaří a my se všichni nasoukáme do výtahu. Ten se samozřejmě nerozjede, proto v něm dupeme a přijde na nás domovník.
Byt jako klícka, malý, po babičce. Je v něm navzájem vedle sebe samý starý nábytek a plakáty metalových skupin. Taky obrovská postel, kterou si hned automaticky zaberu. Kačenka mi v opilém afektu řekne, že jsem prase a že nechce, abych ji poblil a jdou s Janou do druhého pokoje. Kytka s Prcalíkem hází spořádaně šavle do záchodu a usnou ve vaně. Já mám rozkecáno. Přinesu z ledničky holkám všechno, co tam je. Pijeme slivovici, k tomu mlíko, jíme k tomu utopence a ředkvičky. Úžasná kombinace. Taky je tam víno, nyní bílé. Uff.
Moravské panenky si asi myslí, že bude sex, že když přijely do velkýho města, zkaženýho, že se to musí, ale není. Já bych si tedy asi dal říct, protože jsou moc hezký, milý, pěkně narostlý na těch správných místech, ale jsem taky šíleně ožralej. Nechám je svému osudu, i když si před rozloučením samozřejmě šáhnu všude, kde potřebuju a chci, ale pak jdu raději za Janou a Káčou. Oddychují jako dvě jeptišky v kalhotkách, prdelky jim svítí do noci mezi paneláky. Jsem hrozně rád, že je mám. Jsou nádherný.
Uslyším tichý pláč, probudí mě to, pokaždé když spím někde poprvé, nejsem ve své kůži. V kuchyni sedí Blackie, brečí a je hrozně hezká. Takovým zvláštním způsobem. Neumím být utěšovatelem, neumím se moc bavit se ženami. Známe se přeci jen teprve první den, ale taky se mi nechce spát. Vrní mi do ramene, celýho mě zmáčí slzama. Klasika, holka se opije a je nešťastně zamilovaná. Vždycky se omluvím a odskočím si vyhodit žaludek vedle na záchod. Zkontroluji kluky, kteří chrápou do stoupaček. Máme od té doby, co jsme četli životopis AC/DC hroznej strach, aby se někdo z nás neudusil zvratkama jako Bon Scott.
Usnu mezi holkama, Blackie vedle na posteli. To zase byl večírek. Ráno vajíčka, všichni jsou zmuchlaní a nadávají klukům, že nechtějí vylézt z vany. Ještě nás čeká ranní hospoda Solidarita, už tam popíjí pár metalových hlav ze včerejška. Vyproštovák, utopenci, další pivo a probírá se včerejší koncert. Jsem za hvězdu, tedy alespoň mezi svými, že jsem pochcal Betlémskou kapli. "Von si takhle vždycky značkuje teritorium, aby všichni věřící věděli, že tam byl...von už Smrťák jinej nebude": vypráví všem Prcalík. Na místních je ale vidět, že oni už asi tohle všechno mají dávno za sebou.
Říkám holkám, že jsou všechny jeptišky, Káče musím já i všechny přísahat, že nic nebylo. Což Prcalík popře, protože jsem ho viděl jen ve slipech ve vaně. Je to prý víc než sex. Blbec. Musíme na vlak. Vezmu holky za ruce, vykračuju si jako páv. Hlavou se mi honí metal, šeptám si texty od Kryptoru. Vydrží mi to až na hlavák, kde nastává nekonečný loučení, zmeškání tří vlaků, protože se nám nechce odjet jak je nám spolu dobře. Kočenky moravský jsou krásnější než včera za tmy a slibujeme si, že se určitě někdy setkáme. Nikdy k tomu nedošlo (klidně se ozvěte, zavzpomínáme, ty Blackie taky!).
Ve vlaku usnu, jsem utahanej. Šíleně. Budí mě Kačenka polibkem a jdu k ní domů. Rodiče někde na návštěvách a máme v pusách Saharu. Odložím žebradlo, vezmu svoji šukézní vílu do náruče a odnesu do postele. Mám to marný, je zrovna ten prokletý týden plný odříkání. Sehne se mi alespoň do klína a pak je to víceméně o ústní lásce. Nabízelo by se příběh ukončit vypitím poslední lahve Klášterního tajemství, ale místo toho přinese Káči táta několik lahváčů. Večer jdu domů a jsem polomrtvý.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
